I prohra může být vítězství.

Smutný podzim... - Povídka

11. dubna 2009 v 17:21 | Gazelka |  Já- moje povídky
Konečně přináším tu povídku.. Je pochopitelně má a nepřeji si, aby byla kopírována.. Jinak se vytasím autorskými právy. Nemyslím si sice, že by někdo mohl vůbec chtít kopírovat mojí povídkou, ale některé blogy jsou na chabé úrovni...

P.S: Prosím, když uvidíte hrubku, napište mi o ní prosím. Je těžké opsat takovou povídku bez hrubky..Předem dík.
P.P.S: A příště chystám článek o mutaci..

Je krásný slunečný den, obloha bez mráčků. Je sice již podzim, ale je značné teplo. Vyšla jsem si na procházku, plna svých pocitů a citů. Přemýšlím, zda-li bylo dobré, když jsem poslední dobou myslela na to, na co jsem myslela. Asi to je špatně.

Narodila jsem se kupodivu šťastná. Nikdy jsme já, má sestra Izabela a naše obdivuhodná maminka s tatínkem netrpěli nedostatkem přátel či peněz. Taťka byl dobře zaměstnán, ikdyž většinu času netrávil doma, ale na cestách za prací. Mě to připadalo smutné, že odjíždí na tak dlouhou dobu, on však vypadal šťastně. Zkrátka ve svém živlu.
Vychovaly mne dokonale. Vždy maminka říkala; Musíš pochopit, že život umí ještě něco jiného než jen dávat! Umí ještě brát! A potom se na mě vesele usmála a šla věšet prádlo.

Já jsem šťastně rostla, nic mi nescházelo. Když jsem nastoupila do školy, byla jsem ze třídy nejvyšší. Když tak vzpomínám, vybavuji si jednu příhodu. Byl první týden školy, a bylo poměrně větrno. já jsem měla letní šaty. Stála jsem na školním hřišti a nechala vítr, aby si hrál s mými vlasy. Jsem brunetka. Byl to nádherný okamžik...
Ve škole jsem dostala sebevědomí. Byli jsme výborný kolektiv. Pro mě. Jiným se to tak asi nezdálo. Občas se někdo vzbouřil proti přestávkovým hrám, ale rači si rychle na věc vytvořil nový názor. Byla jsem něčím jako oblíbenou velitelkou, aniž bych o tom věděla.Prospívala jsem dokoale a posledním mým dokončeným ročníkem v ZŠ byla pátá třída. Potom jsem vystoupila na gymnázium. Snad jste si nemysleli, že zůstanu se svým IQ na základce? Promiňte, s tím IQ jsem to přehnala. Ale na základce jsem nezůstala. Dostala jsem se na gymnázium a začala svou kariéru tím, že jsem vyhrála všechny logické, přírodovědné a společenskovědné olympiády. Přad naší třídou na gymplu byly vyvěšeny všechny ty diplomy, odnesla jsem si je až v červenci. Teď leží v krabici na skříni. Již na nich musí ležet ohromná vrstva prachu. je to stejně minulost, proč jí oprašovat?

Jestli udělám to, co chci, budu asi litovat- Myslím, že mě nikdo nebude chápat. Stejně by mi to pak už bylo úplně jedno.

Kráčím parkem, park je velký a plný zeleně. Slábnoucí slunce mi krásně hřeje do oblyčeje.Ptáčci, Ti, co neodletěli, sladce zpívají, ikdyž mi připadá, že zpívají žalostně. Že pějí ze smutku. Krásný, melancholický podzim. Listy stromů se barví do podzimních barev. Park je plný lidí..
Maminek s dětmi, milenci, čtyřnozí mazlíčci. Když se tak koukám na ty rozesmáté tváře, chce se mi brečet. Nejvíce při pohledu na šťastné páry. Protože mě se najít vztah nepodařilo... Jen pár krátkých, pitomých naivních vztahů.

Park je sice krásný, nikoliv však nekonečný. Docházím na jeho konec. Zatímco přemýšlím.. Přemýšlím o životě. Stojím na mostě. Pod ním je propast. Kdysi to nebyla propast, ale řeka, která ovšem vyschla. Teď se dívám do velké propasti. Na jejím dně je nalámané dříví, odpadky a odpadky. Koukám na tu spoušť, zatímco jsem zabrána do svých myšlenek. Kolem mě proudily davy lidí. Opět usměvavých. Jsme tak odlišní! Došlo mi, že život je oslnivý jed. Je nádherný. My pro něho žijem! Kdo on? Možná, že je to bůh. I on má ale nevýhodu. A to dost podstatnou.
Bůh řídí naše cesty života. Proplétá je, spojuje, klikatí a ukončuje. Dělá do nich díry, nechá je, aby se z nich staly jen lesní stezky. Proč ho to baví? Všichni nemůžou být šťastni. Ale proč je tolik nešťastných?
My máme svojí cestů, svůj příběh, svůj život. Bůh nic takového nemá. Má jen právo řídit naše osudy a nemůže umřít. On nemá přímku života. On má jen půlku knížky. Jen začíná, ale nekončí. Možná, že by jeho funkce mohla skončit. Nevím, jestli by tím přišel o svou nesmrtelnost, ale vím, že by "funkci" někomu předal. Ten někdo by nevěděl, co ho čeká, když by svojí cestu chtěl opustit. Už vím, bůh se může své nesmrtelnosti zbavit. Může získat cestu toho, kdo chce půlku knihy boha. Pak by se snad mohli dohodnout....


Zatímco přemýšlím, nějak se skazilo počasí. Lidé se úplně vytratili. Najednou jsem se rozbrečela. nechtěla jsem pokačovat svojí cestu, chtěla jsem začít novou, lepší. Ale to nechtěl pisatel mého příběhu. Nechal mě brečet. Doteď jasná obloha se zakryla tmavými mraky. V dáli se ozval hrom a za pár minut blesk. Sedla jsem si na zábradlí mostu a přehoupla si nohy tak, že můžu kdykoliv skočit dolů, do propasti.. Ale proč bych to dělala? Důvody mám...

Vzpomínala jsem na časy, kdy ještě moje rodiče byli naživu, na dobu pře tím, než měli autonehodu. A chtěla jsem do té vzpomínky zpátky. Zpátky do minulosti. Vítr sílil a opíral se do mých vlasů a do mé tváře. Zadívala jsem se do dáli. Nádherný, ale spoutavý pohled.

Naštvala jsem se. Na život. Proč jsem tak nešťasná? Již ve dvanácti jsem vlastně mohla říci: Život před sebou, štěstí vyčerpáno. Ale to bych to nedotáhla asi až sem. Ale teď již dál nemohu. Nemám sílu.

Jsem rozhodnutá. Skončím. Skončím to trápení! Skočím. Mé nohy se odrazili, nařídil jim to můj mozek, který sama ovládám. Spíše je to naopak..

Letím vzduchem a uvědomuji si, že propast je dosti hluboká.. Usmívám se. Ano, tohle chci. Né, nechci. Chci ještě zůstat na tomhle světě. Mé ruce se natáhly po neexistujícím provaze. Z mostku někdo křiknul. Cítím konec, konec trápení, ale nechtěný. Nechtěný....
Né!

Černo, palčivá bolest v břiše, krev, křik sanitky... SBOHEM!
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Gazelka Gazelka | E-mail | Web | 11. dubna 2009 v 17:24 | Reagovat

Promiňte za tu dlouhotu.. :-/

2 Bublinka150-tvé SB které tě má rádo Bublinka150-tvé SB které tě má rádo | E-mail | Web | 14. dubna 2009 v 20:02 | Reagovat

je to smutný,moc smutný ale zárověň krásný

3 Bublinka150-tvé SB které tě má rádo Bublinka150-tvé SB které tě má rádo | E-mail | Web | 14. dubna 2009 v 20:03 | Reagovat

na blgo mám taky řpíbě-je to podobně dlouhý ael možná o něco dlěší

4 Bublinka150-tvé SB které tě má rádo Bublinka150-tvé SB které tě má rádo | E-mail | Web | 14. dubna 2009 v 20:03 | Reagovat

na blogu mám taky příběh-je to podobně dlouhý ale možná o něco dělší

5 Xaria Xaria | E-mail | Web | 19. dubna 2009 v 11:38 | Reagovat

Moc krásná povídka.
Pár hrubek tam je, zkus ti to po sobě znovu přečíst. Jedná se většinou o spojená slova a pár překlepů. Povídka je ale dokonalá:o)  :-)

6 llzlbfzibd llzlbfzibd | E-mail | Web | 27. května 2009 v 21:21 | Reagovat

MHaBrz  <a href="http://amtgirvhzgqe.com/">amtgirvhzgqe</a>, [url=http://rgcdehugqblm.com/]rgcdehugqblm[/url], [link=http://weuxxtpxowfr.com/]weuxxtpxowfr[/link], http://suvqechzbkcf.com/

7 jesic jesic | 8. června 2009 v 14:53 | Reagovat

já z toho málem brečím! jinak nááááááááádhernej blog

8 snowangel snowangel | E-mail | Web | 15. července 2009 v 8:32 | Reagovat

a so zdrojom by som mohla kopírovať? je to stršne krásne.

9 polina polina | Web | 15. července 2009 v 17:55 | Reagovat

Mne se to nelibilo. Skoncit zivot takhle?! Za nic pro nic!!! I kdybych mela stokrat, tisickrat vetsi trapeni, stejne bych to takhle neskoncila hruza. Zivot mi pripada i tak kratky, proc ho jeste k tomu o tolik zkracovat?! Nechapu!
*z*****  :-?

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama