I prohra může být vítězství.

Minulost aneb Poslední článek tohoto blogu.

8. května 2010 v 22:56 | Gazelka |  Blogová oznámení
Zapomínat se nemá. Minulost má svá práva. Je třeba se s ní vyrovnat a nikoli zapomenout.
Gercen Alewandr Ivanovič

... Pokud chcete mé cesty sledovat i nadále, prosím, napište komentář nebo zprávu autorovi (v menu), o adresu nového blogu, samozřejmě s kontaktem na sebe...

Tento blog je u konce. Doufám, že nikdy nebude smazán. Já ho rozhodně nikdy nesmažu.
Tenhle blog skončil. Už nikdy se nepřihláším do administrace za účelem napsat článek, podělit se s Vámi o můj svět, moje myšlenky. Již nikdy si zde nebudu vylívat duši. Je mi to líto a chce se mi brečet. Jako by odešel kus mě. Ale já vím, že jsem odešla já. Nemusela jsem, mohla jsem pokračovat, ale proud myšlenek tady nebyl ideální.

Dostali se sem lidi, kteří neměli. Dostali se sem lidé z mého reálného světa a tím narušili tento svět. Těžko se to vysvětluje. Pochopit někoho, to znamená zažít totéž co on, nejlépe s jeho myslí, jeho tělem.

Prosím, nezapomeňte na tento blog. Zní to jako zoufalá prosba. Ale zoufalá prosba to být neměla.

Tento blog splnil svůj účel. Stal se mým prostorem. Pomohl mi, moc mi pomohl. Kdo ví, co by se stalo, kdybych všechny myšlenky zadržovala v sobě. Zřejmě by vzdali boj o to dostat se na povrch a v důsledku toho bych se nevyvinula do své současné dimenze.

Pořád jsem sama sebe nenašla. Pořád nevím, proč na této planetě jsem zrovinka já, a jaký smysl má život. Nepřišla jsem na to, proč žiji. Ale pomocí tohoto blogu a Vašich reakcí jsem našla kousek sebe, udělala krok dopředu, rozšířila si obzory.

Našla jsem část sebe a příště už takovou chybu neudělám. Neřeknu nikomu blízkému o svém blogu, už si nenechám narušit svět, už budu pořád jenom svá.

Nyní vzpomínání. Nebude to trocha vzpomínek, bude to kupa vzpomínek, budou to vzpomínky na celý tento blog. Jsem smutná, tento blog skončil. Tohle je poslední článek, poslední nálada, poslední úryvek mého světa.

30.října.2008, krátce před třetí hodinou, jsem založila tento blog. Bude to znít ode mě možná divně, ale za účelem udělat díru do světa. Mít zde všechno. Nemyslím tím fotoromány a své fotky, ale všechno, což je z několika stran ještě horší. Minutu po zveřejnění mého prvního třířádkového článku, který se vůbec nepodobá mé současné "já", napsala mi pěkný komentář blogařka, které si hodně cením, přesto že její články čtu tiše a nekomentuji. Byla to Bajulenka, která pořád bloguje.

První článek, který se snad podobá mé "já", jsem napsala 25.11.2008. Ale pořád jsem si myslela, že udělám díru do blogového světa, že můj blog bude slavný. Jenomže s tím by se slavný nikdy nestál a nikdy by nebyl tím, čím je.

Za dobu aktivity tohoto blogu jsem byla ve třech SONB. Ty dvě první soutěže, to nebylo o ničem jiném než o pitomém schánění hlasů na Alíkovi. Srandovní, protože dneska absolutně nechápu, jaký mají smysl takhle vyhrané soutěže. Už ani nevím, jak dopadly, je to stejně jedno.. Ta třetí, to byl můj triumf, ale zároveň začátek konce, jak poslední dobou často píšu.

Když jsem se dozvěděla, že mi, dnes už též na adrese nepíšící Nicolle nominovala do Soutěže o nej blog na blog.blog.cz, skromně musím přiznat, že jsem skákala radostí jako nějaký Masaj. Sekala jsem tehdy trávu, protože bylo léto a pobrukovala si, protože to jsem ještě neuměla hvízdat. Teď už umím. Když probíhalo hlasování, byla jsem v zahraničí. To zní, jako kdybych tam pracovala, ale já jsem se válela u moře s Mořským koníkem. Ráda na tu dobu vzpomínám.

Strašně jsem myslela na svůj blog, všude kreslila adresu GAZELKA.BLOG.CZ a povídala si se spolubydlící, která také blogovala, i když úplně na jiných vlnách než já. Jako blázen. Když jsem se vrátila a zjistila jsem, že jsem vyhrála, skákala jsem snad ještě víš, četla komentáře a když jsem četla e-mail od blogu, že mám vybrat nových pět blogů, musela jsem se válet smíchy. Proč? Protože když jsem já e-mail četla, bylo samozřejmě pozdě. A mě nenapadlo napsat, ať mi tohle právo nesvěřují, ani jsem nemyslela vážně, že mám šanci na vítězství. Smutným faktem je, že  z pěti soutěžících blogů, včetně mého, funguje již jen Kate (Tedy funguje dnes, 8.5.2010), která si v tomto posledním článku zaslouží odkaz.

Přišlo mi několik komentářů od lidí z reality. Strohé a lživé, hlásající: Máš supr blog. Hlavně, že když jsem napsala, že končím, napsala jedna má, teď už bývalá spolužačka: Stejně byl divnej.

Za dobu aktivity jsem napsala přesně 120 článků za 14 měsíců, když nepočítám měsíce neaktivity - tedy v době konce, nebo mezi koncem a tímto článkem. Dostala jsem hodně komentářů, poznala hodně jiných světů a stala se závislá na blogu.

S blogováním jsem neskončila, přesunula jsem se na novou adresu, též na blog.cz. Všechno šlo lépe, už jsem nemusela hledat svůj styl blogování. Našla jsem si nový svět, a bloguji v něm již pátý měsíc (opět ke květnu 2010). Dnes na můj blog přišlo 40 lidí zaokrouhleně. Ale mně nejde o návštěvnost. Mně jde o zájem, o smysl.... Zatím se mi podařilo utajit se.

NOVOU ADRESU VÁM RÁDA DÁM, STAČÍ NAPSAT KOMENTÁŘ nebo vzkaz autorovi (v menu) s prosbou a kontaktem na sebe. Zde odkaz z pochopitelných důvodů nezveřejním, protože to bych byla zase... Rozumíme si, že? :D

Přemýšlím, jaká by měla být poslení věta tohohle blogu. Z nostalgických důvodů uvádím tedy několik srdcervoucích citátů:

Člověk prochází přítomností se zavázanýma očima. Smí pouze tušit a hádat, co vlastně žije. Teprve později mu odvážou šátek z očí a on, pohlédnuv na minulost, zjistí co žil a jaký to mělo smysl. - Milan Kundera

Dej každému dni příležitost, aby se mohl stát tím nejkrásnějším dnem v tvém životě. - Autor mně neznámý, ale má můj obdiv.

Je zhola zbytečné se ptát, má-li život smysl či ne. Má takový smysl, jaký mu dáme. - Seneca

Jsem přesvědčena, že mi těžké chvíle pomohly lépe pochopit, jak je život nekonečně krásný a v každém smyslu bohatý, a jak úplně nepodstatné jsou věci, které nás naplňují úzkostí. - Karen Blixenová

Komenský:
Nehonos, žes vykonala, nehonos, že vykonáš, ale ponech své skutky, aby za tebe mluvily.

Gazelka.
 

Kam dál

Reklama